Tuto otázku řeší zrovna můj manžel. A to druhé dítě ještě ani není na světě a první zatím nemá pokoj zařízený, i když v něm už spí, ale je to zatím takový pokoj pro všechno. Já v tom žádný problém nevidím. Máme rodinný domek, 5kk, místa je tu pro čtyři členy domácnosti dost. Co má pak říkat někdo, kdo bydlí s jedním nebo i dvěma dětmi v garsonce. A že takové rodiny existují.
Kolikrát mi přijde, že právě rodiny, které mají extrémně málo místa k bydlení, tyto problémy nijak zvlášť neřeší. Nějak se to prostě udělá. Znala jsem rodiny, kde děti spaly ve výsuvném šupleti pod postelí, kam se normálně dávají peřiny. A šlo to. Muselo. Nikdo si naštěstí nestěžoval na sociálce na nevyhovující podmínky. Rodina držela pospolu a měli se rádi a situace se časem zlepšila.
Zato tam, kde je místa dostatek a máme své určité pohodlí, tam to rozebíráme ze všech stran, jelikož se toho pohodlí nechceme zcela vzdát. Vlastní pracovna, pokoj pro hosty, trucovna a pod.. A teď najednou dvě nebo tři děti a každé by chtělo vlastní pokoj.
Samozřejmě zase není možné brát tuto problematiku úplně na lehkou váhu. Koho by bavilo žít v jednom pokoji s mladším sourozencem, který Vám bere věci, rozbíjí hračky a kreslí do školních sešitů. Tady hodně záleží na věku a pohlaví dětí. Jsou-li již trochu větší, je dobré je nechat spolurozhodovat a přednést vlastní návrhy. Máte-li k dispozici opravdu jen jeden pokoj, lze ho rozdělit nějakou zástěnou, stěnou ze skříněk, paravánem a vytvořit tak alespoň iluzi vlastního prostoru pro každého z potomků.
Taková dospívající slečna a pubertální kluk mají opravdu jiné představy o tom, jak by měl jejich pokoj být vyzdobený a potřebují každý svůj kout, kam by si mohli zalézt a snít své sny dospívajících.
Nevíte-li si rady, nebojte se obrátit na bytového architekta, který Vám udělá třeba hned několik návrhů, jak situaci řešit a zlepšit.
